Prázdniny snů 7...

2. srpna 2007 v 23:31 | Kattie
"To už vím. Nepůjdeš se mnou? Chtěla jsem se mrknout na jeden barák." "Klidně, aspoň pokecáme." sejdem schody a vyrazíme směrem k centru. Kecáme tak o ničem, když nás málem přejede auto. Za volantem sedí totálně vytlemenej Aki. "Čáu kuřata!" "Zdar!" vykloní se i Lisa a koukne nedůvěřivě na Kláru. "Čáu, hrdličky...Tohle je Aki a Lisa. Aki je to v tý kšiltove a tohle je děcka, Klára." "Těší mě. Kam tak pádíte, že nás málem přežvejknete?" "Jedem k jezeru. Vy ne?" "Ani náhodou..." řeknu se smíchem. "Jdem se mrknout na jeden barák. Užijte si to a Aki..." sehnu se k němu a pošeptám mu se smíchem do ucha: "Doufám, že máte ochranu." "A dopr**le. Počkej, pásy máme, ale...ku*va. Já to věděl.." "Jeď ty woe, dělám si srandu...a stejně,Lisa má." "Fuj, tohle mi nedělej. Vždyť já si málem..." ...krupl do textilu, víme. Čau!" "Moi!" řeknou a Aki vyrazí jen zaskřípou brzdy. Za chvilku nám zmizí z očí. "Fešnej kluk, má dobrej vkus." "Jdem? Nebo mi ho prodaj..." Za pět minutek dorazíme k baráčku. Takovej bílej s plotem a lavičkou, prostě na ordinaci jako stvořený. Zazvoním a otevře nám na pohled sympatická mladá žena. "Dobrý den. Četla jsem inzerát v novinách a..." "Pojďte dál. Manžel hned přijde." dovede nás do obýváku a posadí nás na sedačku. "Jen mu řeknu." "Mohu se zeptat?" zeptá se, jakmile se vrátí. "Na co chcete tenhle dům?" "Právě jsem dostudovala medinu a tak bych si tu chtěla zařídit ordinaci." "Opravdu? A mohla bych ještě otázku?" "Jistě. Jen se ptejte." "Jsem zdravotní sestra a nemůžu teď sehnat práci...Nemohla bych...?" "Ale jistě, pokud máte zájem....Pak se dohodneme." zasmějeme se a pak řekne s rozzářenýma očima. "No, tak konečně to tu bude prodaný a ještě budu mít práci. Jaké to štěstí..." To už někdo přichází. A tím někdo je... "Mio? Co ty tu?" "Eero? Tobě patří tenhle dům?" "Vy dva se znáte?" udiveně se zeptá jeho žena. "Ano, miláčku. Tohle je Mia, kámoška celý naší bandy." pak se otočí ke mně a řekne: "No, tak ty bys měla zájem o tenhle dům, jo? Na co? Snad tě Lauri neočumuje..." "Ne to fakt ne, jen chtěla bych si zařídit ordinaci...Chápeš, ne?" "Jojo, chápu. Pojď do pokoje, tam se dohodnem na ceně. I když..." "Ani, náhodou. Zaplatím." "Jak chceš." Eero mě zavede do jinýho pokoje a tam mě posadí na pohovku. Vyřídíme spolu nějaký to papírování, já řeknu možnou cenu, kterou můžu dozárovat a je to. Dům mi bude říkat od příštího tejdne pane, tedy paní. Eero se Saarou nás chtějí ještě pozvat na kafe, ale Klára nás bravurně z toho vylíže. Řekne jim, že musí ještě do práce a chce, abych se tam šla podívat. Vyprovodí nás k brance a rozloučíme se. "Ty fakt musíš do práce?" zeptám se jí za rohem. "Ne, ale ta jeho ženuška nebyla moc sympatická." "Mě jo...Jdem na kafe nebo zmrzku?" "Klíďo. Můžem támhle?" ukáže na cukrárnu vedle klubu Turmali. Kejvnu a zapadnem. U stolu se mě zeptá: "Kolik za to chtěli?" "Řekla jsem půl milionu, víc ani vindru. Zdědila jsem něco po tátovi a něco po mým druhým dědovi a babičce, takže peněz je dost. Ale slevil mi to na čtvrt milionu." "Hodnej co? Takže máš už sestru, doktor jseš ty, ale co zařízení?" "Jsem ti neříkala, že jsem patřila k nejlepším studentům na škole?" "To jako fakt jo?" "Jo, ale nechci se chlubit...Pár věcí dostanu od nich, něco si dokoupím. Ale chci bejt dětská doktorka..." "Oj...Dětičky..." "Dej pokoj..." poprosím ji a číšník nám donese broskvovou zmrzlinu. "Fešnej..." řekne Klára, jakmile číšník zapluje k pultu. "Jo abych nezapomněla...Co ty a chlapi?" "Coby? Všichni jsou stejní ne? Aspoň podle tebe." "Jo, máš pravdu." "Hele, v jakýmže to rádiu pracuješ?" zajímám se. Dlouho jsem jí neviděla. Naposledy před dvěma lety, když ještě jela v drogách."Na hudebním kanálu Tastora. Docela bych zatoužila dělat tam rozhovor s někým ze skupiny The Rasmus nebo HIM." "The Rasmus? Teď jsi měla možnost se poznat s jedním z nich." "Myslíš Eero? Ne já myslím třeba Pauliho, prostě chlapa. A Lauri by taky nebyl k zahození. Ale nebudu si dělat planý naděje." zasměje se. "Hele, kde máš vůbec dědečka?" "Někam odjel." "Za nějakou elegantní starší dámou?" ušklíbne se. "No aby to nakonec nebyla 20tiletá holka..." "No říkat jí babi, by asi nebylo vhodný..." zasměje se. "Stejně jako tvýmu náhradnímu fotrovi,co?" "No to fakt ne!" tlemíme se spolu u stolu. Po půl hodině se zvednem, zacvaknem účet a razíme zpátky.Na konci nebo spíše začátku naší ulice se rozejdem. Klára pokračuje vlevo, já rovně. "Tak zatím, zase se musíme sejít.Moi!" "Jo, pak brnknu.Moi!" Dorazím domů a padnu na postel. Sotva dopadnu, ozve se zvonek. "Ku*va..." zamumlám a zvednu se. "Kdo to zas... Už letím!" zařvu, když se onen neznámý o ten zvonek opře. Zprudka otevřu dveře a tam uvidím...mýho bejvalýho usměvavýho Billa. "Co tady děláš?" "Přišel jsem se podívat nemůžu?" narovná se a koukne mi přes rameno. "Můžu dál?" "Ale jenom na chvíli, pak sem přijde..." mávnu rukou na znamení, ať jde dál. "Kdo?" "...návštěva." dokončím. "Jen na půl hodiny. Prosím." "Tak pojď sím tě." Dovedu ho do kuchyně a řeknu mu: "Dáš si něco?" "Snad jenom kafe.Dík." Uvařím si ho taky a sednu si naproti němu. "Co teď děláš? Viděl jsem tě s Klárou." ptá se mě se zájmem. "Chci si tu udělat ordinaci a pak se uvidí." "Chodíš s někým?" hrome. Mám mu říct, jestli chodím s Laurim? Nebo ne? "Eh...Jo. Chodím, ty?" "Já ne, jsem zatím volnej jako pták. Kdopak je ten šťastnej?" sakra, ten je nějakej zvědavej..."Musíš to vědět?" prsknu nenávistně. "Ne, nemusím, ale zajímalo by mě to..." "To ti toho moc neřeknu..." v tom se rozrazí dveře a tam je Raff. "To ses ho ještě nezbavila?" vykřikne Bill a postaví se na stůl. "Ne, měla bych?" zatvářím se nechápavě. "Hele já jdu...odveď toho psa, pryč." "Raffe, pojď vedle." zamknu ho a pobídnu Billa. "Tak dělej, támhle jsou dveře." Bill je hned dole a zaváže si botasky. Se mnou se rozloučí pusou na tvář a je pryč. Raffika zase vysvobodím z obýváku a popleskám ho po jeho obrovským hrudníku. "Hodnej Raff, hodnej." zase se ozve zvonek. "Co zase chceš?" zařvu a otevřu, ale...za dveřma nestojí Bill, ale Lotta. "Zdar. Co je?" pozdravím ji. "Nešla bys ven?" zeptá se s vyděšeným obličejem. "Já? S tebou?" udiveně se na ní podívám. "Jo. Šla bys? Chtěla bych se ti omluvit za to, co jsem ti řekla..." "Na chvíli můžu, že jo? Počkej chvíli, vezmu si mobil a bundu." pozvu ji dál a nechám stát v předsíni. Zajdu si pro bundu do pokoje a po chvilce hledání najdu mobil u Lauriho v pokoji. Sejdu dolů a vyjdu s Lottou ven, zavolám na Raffa a jdem. Nějak se mi to nezdá. "Promiň," koukne na Raffa a pak na mě. "Nemůžeš ho nechat doma? Já....mě nahání strach." "Tak sorry, počkej minutku." řeknu jí a nasadím mu náhubek a vodítko. "Jdem? Doma ho samotnýho nechat nemůžu..." vyjdu s ním do parku. "Aha," řekne a s pohledem na Raffa se oklepe. "Ale něco ti říct můžu." Řekla po pár metrech. "Co?" "Nech Lauriho na pokoji. Je můj. Chápeš? Jen MŮJ!" zařve a jde mi po krku. Na nic nečekám, pustím Raffa a protože jsem chodila na hodiny sebeobrany ( kvůli tatínkovi ), chytím ji za ruce, nohu zapřu do jejího břicha, skoulím se na záda a kochám se pohledem jak letí nade mnou a dopadne do...bláta a kdoví čeho. Rychle se zvednu, písknu na Raffa a pádíme pryč. Doběhnem domů a já za dveřmi oddechuju, masíruju si krk, kde mě sevřela. Nato zazvoní zvonek. Mrknu kukátkem kdo to je. Lauri. Ten krk. Napadne mě, když mu chci otevřít. Nesmí to vidět. Popadnu šátek co tam leží na botníku a bleskově se zkontroluju v zrcadle, že není nic vidět. Otevřu a s úsměvem mu padnu okolo krku. "Moi, broučku." zašeptá mi sladce do ucha. "Mám tu s sebou návštěvu..." Mrknu za něj a uvidím Akiho a Lisu. "Čáu, kuře!" zahalasí Aki a obejme mě, až nemůžu dýchat. "Ak...A...Aki..." zachčím. "Co je?" řekne. "Vzd...VZDUCH!!" vydám ze sebe zvuk, připomínajíc tohle slovo. "Ježíšku na křížku! Promiň, já ti nechtěl přidusit holku." řekne omluvně mně i Laurimu. Tak Lauri se už pochlubil... "Dáte si, vy dvě hrdličky, něco k pití nebo jídlu?" odvedu je do kuchyně a usadím ke stolu. "Já si dám...já si dám..." zahalasí Akouš."Já si dám..." "My víme, že si dáš..." přeruší ho Lauri. "Ale co si dáš?" "Dám si...kafíčko a...a...a...kolášek, co je támhle na lednici." podívá se mlsně na lednici na borůvkovej koláč. "Ach, Aki...Ty žroute." zamumlám si "jako" pod vousy, ale dám si záležet aby to slyšel každej. "Já to slyšel!" no jo, Aki...nikdy nezklame... "Právě proto, to se po tobě chtělo." řeknu si v duchu, když se směju až k tý lednici dojít nemůžu. Když se tam po chvilce dostanu, beru koláč na talíř a položím ho na stůl, Lisa se zvedne. "Pojď se mnou prosím, musím s tebou mluvit." a míří do ložnice mýho dědy. Je nejdál od kuchyně. "Tak co je? Stalo se něco?" "Jen...jen jsem se chtěla rozloučit. Umřel mi děda, tak se musím vrátit." a rozbrečí se na posteli. Hned se zvednu z křesla a sednu si vedle ní, a vezmu ji kolem ramen. "Ježíš, Liso, to mi je fakt líto.Kdy...odlítáš? Nemám letět s tebou?" "Ne, radši ne. Mamka tě moc nemusí, to víš. Radši se mnou neleť zpátky." koukne na mě se slzami v očích. "Odlítám zítra ve tři ráno." "Chceš aspoň vzít na letiště? Chtěla bych být s tebou." "Aki mě tam vezme, ale můžeš jet s ním. A vezmi Lauriho, ráda bych se tam s vámi všemi rozloučila." utře si slzy a vytáhne pudr. Na můj tázavý pohled se smutně usměje a řekne: "Aby kluci nepoznali, že jsem brečela. Pomáhá to. A ty mi něco řekni veselýho, ať se tlemím." "Oki. Ehm..." zamyslím se. "Lauri si jednou rozrazil hlavu a já volala sanitku. Přijeli jsme tam a ukázalo se že má mít asi devět stehů na hlavě. Doktor mu to chtěl zašít, ale Lauri začal ječet a vyvádět. Málem zabil mě i doktora a..." dál už nemusím pokračovat, protože Lisa se začne tlemit a v pauzách mezi smíchem se zeptá: "Von fakt tak vyváděl? To si děláš srandu!" "Jo vyváděl, a teď brečíš smíchy, takže ten pudr ti je na houby." s námahou se zvedneme a jdem zpátky do kuchyně. Tam sedí Lauri a Aki s becherovkou, kterou jsem dovezla dědovi. Ten ji nechal na lednici, protože nikdy nepije. "Co jste si říkali tak veselýho, že ten Lisin smích byl slyšet až sem?" zeptá se Aki. "To ani nechtěj vědět." řekli jsme s Lisou shodně a jakmile se na sebe koukly, vybuchly jsme smíchy znova. "Lau...Lauri...ta becherovka byla pro dědu..." vypáčím ze sebe se smíchem. "Támhle u lednice je ještě jeden papír. Tady aby si člověk hrál na archeologa, aby něco našel. Je to tu jako u Villeho doma." "U jakýho Villeho?" zeptá se Lisa, sedící u stolu. "Ty neznáš Villeho? Ten z HIM." řekne ji s údivem Lauri. "Jo, tenhle...To tam má takovej bordel, jak se o něm říká?" "Že váháš...U něj něco najít je umění." zakroutí hlavou Aki. "Ale játra má jak kůň, kůň jeden." "Počkej, Lauri, kde že s říkal, že je ten papír?" obrátím se na jmenovatele. "Na lednici, připevněný tou magnetkou Tinky Winkyho." Dojdu k ní a přečtu si ten vzkaz. "Lauri, tu becherovku si můžete vzít. Já nepiju. Dej pozor na Miu a Raffa." "By mě zajímalo, kdy se vrátí." utrousím jakoby náhodou. "Jo! Málem jsem na to zapoměl." řekne Lauri a přitáhne si mě na klín."Vrátí se až po prázdninách." "Ale," zamumlam tajemne. "Ze by …" "Zeby to byl tygl?" utrousi Aki další ze svých hlášek. "Aki, možná u tebe je tygr," umlčí nás smích Lauri. "Myslíš na to co já?" "Lauri, ty prase!" bouchne Aki do stolu. "Zmlkni, blboune nejapný," prohlásí k němu Lauri. "Asi ti shání babičku," šeptne mi do ucha a laškovně mě kousne. "Nevyrazíme už návštěvu, co?" hodí hlavou k Akimu a Lise. Pokrčím rameny a jen se na něj usměju, respektivě na jeho bouli v kalhotách. "Aby to nevypadalo blbě," "Lidi? E, my už musíme, chtěli jsme ještě zajít zaa…eee…do obchoďáku," omluvně se usměje Lauri a hodí prosebný pohled. "A proč? Nechcete tam hodit?" nabízí své služky Aki. Lisa mu vlepí výchovný pohlavek. "Nech je," pokárá ho s potutelným úsměvem. Aki na ni chvíli kouká jak tele na nový vrata a pak se plácne do čela s výkřikem "Aháááá!" a zvedne se, mávne na rozloučenou a táhne Lisu za ruku ven. "Jdu s vámi ke dveřím," řekne Lauri a zvedne se. Ještě se obejmu s Lisou a Aki už nastupuje do auta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama