close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prázdniny snů 13...

2. srpna 2007 v 23:51 | Kattie
Vzbudím se v Akiho náruči. I Akiho přemohla únava. Vypadá tak spokojeně, když spí. Lisa sedí naproti v křesle a podmračeně nás pozoruje. Jakmile zaměří, že jsem vzhůru, vstane a obejme mě taky. "Nebudu se tě ptát, jestli seš v pohodě...Ale jak se cítíš?" "Liso, všechno jde z kopce. Nejdřív Lauri, pak máma před soudem a teď děda..." zase se o mě pokouší slzy, ale zaháním je usilovným mrkáním a hlubokými nádechy. "A jak se cítím? Jako by mi odumřelo část srdce...jako by fungovalo jen z části...Z poloviny prázdnota." "To bude v pohodě... Zkus ještě spát, za chvíli bude sice devět, ale zkus ještě spát. Vždyť víš, spánek je nejlepší lék. Sama to říkáš..." "Už mě nenuť spát, Liso. Už nemůžu...Máte tu volný pokoj? Sama bych to doma nezvládala." "No jasně, budeš spát vedle a já u Akiho." "Moment, vy spolu nespíte v jedný posteli?" "Počkej, ty to nevíš? Já myslela, že ti to Lauri...Promiň." dodá, když se mi zase začnou zalívat oči slzami. "V pohodě, pokračuj...co se stalo?" "My, s Akim...no prostě...už spolu, prostě spolu už nechodíme." "Jakto?" "Nějak ta láska vyprchala. Ale jenom z jeho strany. Já ho pořád miluju, ale... Teď už jsme jen kámoši.... Dáš si něco k snídani?" "Ehm...no pizzu, steaky, kuře, hamburgry, kaviár?" "No smůla," začne se smát Lisa. "Máme jen chleba a salám. "No...tak jo uskromním se, dám si chleba...pokud neobtěžuju." "Vůbec ne, Mio..." vstane a odejde do kuchyně. Položím se zpátky na Akiho, teda do jeho náruče, u něj jsem snad v bezpečí, když zazvoní zvonek a Aki se lekne tím stylem, že vylítne do sedu a mě shodí na zem. "Co? Kdo? Panebože! Našli mě!" zhroutí se do gauče. Pak si mě všimne, jak ležím na zemi a třu si bolavý místo na hlavě. "Ježíš! Co ty tu?"vykulí na mě oči."Já nic, jen si tu tak jakoby náááhodou ležím..." mávnu rukou. "Aki? Aki...otevři." přeruší mě.....Lauriho hlas za dveřmi. Co tu chce? Lisa ztuhne v půli kroku se snídaní. Aki se na ni udiveně podívá, ale Lisa mě popadne za loket a na Akiho sykne:"Ani slovo, že tu je..." Lisa mě zatáhne do svého pokoje a zamkneme se. Položí mi snídani na stůl a položí si prst na ústa. Pak na mě kývne rukou, ať jdu ke dveřím. Přijdu k ní a nasloucháme. "No tě pic, vole!" slyšíme Akiho. "Nazdar! Ty vole, pořiď si něco vytápěnýho na chodbu, třeba jen rohožku, je tam zima jak na Antarktidě." A: " Tys tam někdy byl? Ehm...co to kecám...Co ty tu?" L: "Vole, tohle mi neuvěříš, co jsem včera odpoledne viděl..." ozve se žuchnutí, asi sebou třískli oba na gauč. A: "Co? Povídej, přeháněj..." L: "Včera jsem zase stříhal ty tvoje kytky, ty zku*vený begonie, co sis tam zasadil a koukal k Stöpferovi do zahrady, abych měl stejně upravenej trávník jako on...No a přijeli tam asi kolem půl čtvrtý poliši. Čuměl jsem jako zjara a oni vešli dovnitř." A:"Počkej, jako oni tam vešli násilím? Sakra, proč jsem tam nebyl...Aspoň bych se přiučil..." L:"A houbeles a drž klapačku, ať to můžu doříct, prostě tam vešli, otevřela jim Mia." "Lauri se zvedl z gauče." zašeptala Lisa, která tam koukala klíčovou dírkou. Pak poslouchala dál. A:" Jo aha." L:" No abych pokračoval. Prostě šli dovnitř a byli tam asi další hodinu a pak vyvedli Miu. Byla ubrečená a málem se jim tam u auta zhroutila." A:"Jo, vim." L:"Počkat...Jak to víš?" A:"No prostě, víš proč tam jeli?" L:"Protože něco Mia provedla?" A:" Ty seš kokot na entou, vole. Děda se zabil v autě." Znovu se ozvalo žuchnutí. L:"Co...co...co...cože?" A:"Jo, jejímu dědovi někdo nedal přednost a nějaká chytrá stará dvacetiletá slepice to napálila rovnou do jeho auta..." L:"Jéžíši...a kde je?" A:"Buď v márnici, v nemocnici nebo u soudu..." L:"Já nemyslel tu starou krávu, já myslel Miu." "Sakra," zašeptala Lisa. Koukla na mě a odemkla. Chtěla jsem ji zadržet, ale už byla venku a zavřela dveře. "Čááu, Lauri a já furt, kdo to tu je...Je hezký že ses zastavil..." "No, čau...Hele, vole, kde je?" obrátil se pak na Akiho, kterej se začíná potit. "Víš Lauri..." začne Lisa. "Na co to chceš vědět? Přece ses s ní rozešel, ne? Teď je u nás, ale myslím, že nemá na tebe ani na nikoho jinýho náladu." "A jak jí je?" "Jak jí asi má bejt? Rozešel ses s ní, i když to zavinila ona, ale aspoň sis to moh nechat vysvětlit, matku má řed soudem, otce i dědu mrtvýho...tak jak ji má asi bejt?" začala na něj řvát Lisa, až sem se divila, kde se to v ní vzalo. To už sem byla ze dveří venku, ale nikdo si mě ani nevšiml. Jen Aki. Zavolal si mě prstem k sobě a schoval za sebe. Vypadalo to totiž, že se Lisa chystá jednu Laurimu vlepit, pokud teda jen jednu. Nejradši by ho uškrtila. "....ona, Lauri! Ona tě miloje, a ty seš takovej debil, že si to ani nenecháš vysvětlit! Nenecháš, aby se ti omluvila a požádala tě o další šanci! Nenecháš ji, aby se stebou sešla, aby ti to znovu vysvětlila, abyste si promluvili! Jde ti jen o slávu? Odpovím si sama," řekne honem, když vidí, že se Lauri už chystá nadechnout. "Ano, ano! Jde ti o to aby si o tobě lidé nemysleli, jaká jsi naivka, že se taháš dál s holkou, která ti jednou zahla! Seš sobec! Pojď, Mio!" křikne na mě, popadne moji i svoji bundu a vyvleče mě ven. Dole před domem se dá do běhu a já se pustím za ní, co kdyby...zastaví se až v parku, kde vysílená sedne na lavičku a zhluboka oddychuje. "Teda, Liso..." dosednu vedle ní, pořád ohromená tím Lisiným řečnictvím. Koukne na mě vítězně. "Sem dobrá ne?" a nastaví ruku na naše tradiční plácnutí. Zaváhám, ale pak se zasměju a plácnu si s ní. Jako za našich školních let. Pak se obejmeme a slíbíme si přátelství až dosmrti. "Mio?" ozve se za mnou mužský hlas, který moc dobře znám. Než se otočím, kouknu na Lisu a ta se usměje. Koukne na mě a vytratí se. Otočím se. Za mnou je Lauri. "Lauri?" sklopím zrak. "Ahoj. Nepůjdeš si sednout ke kafi támhle do tý kavárny? Prosím." udělá na mě ten psí kukuč a já nemůžu odolat. "Ale, jen na chvilku." dodám přece jen po chvilce zaváhání. Vstanu a jdu krok za Laurim. Zaplujem do jedné kavárny a Lauri si vyžádá intimní místo. Vejdem dovnitř a na můj napůl tázavý a napůl zoufalý pohled, mi odpoví: "Chci, abysme byli sami." Posadím se proti němu a objdnám si kafe. Pozval mě na kávu, tak si dám kávu. Lauri si ji objednal ze vyku, je schopný vypít osm šálků za den. "Tak, víš jak dneska na mě Lisa řvala u Akiho doma?" Přikýnu a Lauri pokračuje. "Nasadila mi brouka do hlavy a já se teda rozhodl, že ti dám prostor abys mi všechno řekla a vysvětlila. Pokud teda chceš." Kouknu na Lauriho. Chtěla jsem se mu podívat do očí, ale měl je zrovna sklopené a koukal na růže, co byli na stole. Nadechnu se. "Víš Lauri. Začnu u toho jezera. Jaks nás viděl s tím Waldim. On mě začal ohmatávat, ale já spala a necítila jsem to. Vždyť si mi občas za to naoko vynadal. No a pak jsem ucítila až jeho polibek. To jsem mu vrazila facku a rychle se zvedla. To už si asi neviděl, a když sem tě pak viděla opilýho a jak si mě vyhazoval a dal mi kopačky, nechtěla jsem ti to vysvětlovat. Ty jsi byl vždycky tvrdohlavý...Pokaždé jsi mě umlčel, ať se nesnažím, že už se nedá na tom nic změnit..." Stéká mi slza. Nadechnu se znova a pokračuju. "Myslela jsem že už mě nenávidíš, že mě nemiluješ. Já tě miluju pořád, Lauri." "Mio, já...já...Odpusť mi to, já opravdu nechtěl, byl se hlupák, debil a sobec v jednom a...jestli chceš...zkusíme to znovu?" Tohle mě nemohlo udělat šťastnější. Usmála jsem se a stůl nestůl, kytka nekytka a vyjevený číšník nevyjevený číšník jsme se objali a políbili. Miluju ho, miluju ho, miluju ho... "Miluju tě, Mio, strašně moc tě miluju..." Po rychle vypité kávě jsme se šli projít po pobřeží Baltu. Lauri mě držel kolem pasu a každou chvíli jsme se na sebe usmáli. Najednou se zastavil a postavil mě přímo před sebe, byla jsem zády k pobřeží. Usmál se a jemně mě políbil. Když se odtáhl, pořád mu na rtech pohrával úsměv. "Co je?" "V tom západu slunce vypadáš jako rudý anděl, miláčku." Zasmála jsem se a teď jsem ho postavila zase já. "No, ty vypadáš jako ďáblík, kterej spadl do kečupu i s tím svým rošťáckým úsměvem, ty rošťáku..." Zasmáli jsme se oba, chytli za ruku a zamířili k Lauriho domu. Naproti nám se zase objevili novináři. Kouknu zoufale na Lauriho a ten se usměje a řekne: "Zapózojujeme jim nebo půjdem kolem anebo zdrhnem?" "To je jedno..." Lauri mě vzal za ruku a šel přímo proti novinářům. Ti vypískli radostí a začali blejskat a chrlit na nás otázky. Lauri ležérně s úsměvem prohodil jen NO COMMENT a šel se mnou dál. Vešli jsme na zahradu u Lauriho a schovali se do krytého bazénu. Dneska už osvětlení šlo. Po chvíli už bylo ticho, novináři to nejspíš vzdali, tak jsme vyšli ven a vešli do domu. Lauri mě hned za dveřma na ně přitiskl, hladově a vášnivě mě začal líbat a jeho ruce jsem cítila všude po těle. Oplácela jsem mu to. Po chvíli přestal a řekl: "Moc, moc jsi mi chyběla." "Ty mě taky..." vzdechnu a Lauri mě začne zase dusit svými polibky. Zvedne mě do náruče a odnese do ložnice, kde rychle zatáhne závěsy a já pro jistotu zamknu dveře, i když nevím na co. Zase se na sebe vrhnem a Lauri mnou praští na postel, kde ze mě strhá oblečení. Políbí mě a pomalu do mě vnikne. Projede mnou vlna rozkoše, protnu se jako luk a za chvíli se oba vznášíme v sedmém nebi... Ráno se probudím do slunečného dne. Ucítím Lauriho mužskou vůni. Ještě spí, aspoň se mi to zdá. Položím si zase hlavu na jeho hrudník a oddávám se sladkému nicnedělání. Z mého sladkého rozjímání mě ale vzbudí zvonek. "Sakra." zašeptám a opatrně, abych nevzbudila Lauriho se zvednu, hodím na sebe jeho kalhoty (nic jinýho tam nebylo...) a jeho košili, kterou zapnu jen na dva knoflíky. Dojdu rozespale ke dveřím a otevřu. Za dveřmi stojí nějaká mladá žena. "Ahoj!" pozdraví mě. "A...ahoj?" "Teda ty mě nepoznáváš?" Absolutně nechápu o koho go. Čubrním na ni jak na debila a pořád mi jaksi nedochází, kd to má k sakru bejt. "Teda, sorry ale já fakt nevim..." "Ty vole! To jsem já! Klára?" "Co...co...cože? No to si děláš..." obhlídnu ji ze všech stran. Za ten měsíc, co jsem ji neviděla, se změnila a hodně se změnila. Její dříve polodlouhé vlasy, většinou staženy do culíku, teď má dlouhé pod zadek a rozpuštěné. Piersing v levém obočí ji dává mladistvý, teenagerovský vzhled. "No?" otočila se dvakrát pomalu dokola, až mi málem dala těma vlasama přes hubu. "No, ty kráááso...Teda Kláro, fakt ti to sekne. Kdes vůbec vzala ty vlasy? A co tu vůbec děláš?" "Prodlužování...Můžu dál? Nebo chceš, aby všichni věděli, jakej je Lauri divoch?" "Co?" zeptám se jí, když uhnu ze dveří, aby mohla projít. "Koukni, co máš na sobě a jak vypadáš." Mrknu na sebe do zrcadla a musím jí dát za pravdu. Kruhy pod očima, cucfleky na krku a jeho oblečení. "No, tak co ty tu?" řeknu jí, když se za ní dotrmácím do kuchyně, kde si sedne a já jdu udělat kafe, ať se trochu probudím. "Přišla jsem se podívat a něco ti vyřídit. Eerova manžílka se ptá, kdy začne fngovat ta ordinace a jestli pořád platí ta nabídka." "Jasně platí a ordinovat se začne přibližně za měsíc...Zítra mi pošle děda od kámošky přístroje, jde do důchodu, a už je nepotřebuje." "Fajn...a jak se máš?" "No teď to jde." "Hm...dobrý kafíčko. Hele, dlouho jsem neviděla Pauliho, kam se ztratil?" koukne na mě Klára jakoby úplně mimochodem. "Jak dlouho si ho neviděla?" mrknu na ni. "Asi dva měsíce." pokrčím rameny. "Aha! Já ho neviděla měsíc. To se vstřebá, mu brnkni." "Nemám číslo." ušklíbne se na mě. "Máš kecafon? Si piš." Nadiktuju jí Pauliho číslo a Klára celá rozzářená mi začne děkovat. "Jo za málo..." tlemím se. Klára mrkne na hodinky a vyděsí se. "Perkele, to už je tolik hodin? Musím letět, jinak mi dá Heinonová přes tlamu. Pa." líbne mě na tvář a rychlostí kulovýho blesku je pryč. Chtěla jsem se vytratit nahoru, zase do postýlky vedle Lauriho, ale v půlce cesty zase zazvonil zvonek. Zasténala jsem a slušně sprostě zanadávala. Obrátila se a šla jsem ke dveřím. Kouknu oknem kdo tam je a on to pošťák. Otevřu a usměju se. Asi se mě lekl, protože určitě mě neobdivoval, jak jsem krásná, když na mě vejral jak na svoji babí ve sprše. Podal mi balíček, stydlivě zamumlal "Sem podpis, prosím." a ještě mi dal nějaký dopisy a byl hned pryč. Zavřela jsem se domů a položila poštu na stůl. Ještě musím k sobě. Ale, mně se nechce takhle na ulici...takže zbývá jen... Vykouknu ze dveří a vzduch je čistej. Rychle přeskočím plot a ženu do schránky. Taky dopísky. Rychle zase přelezu plot a uháním do domu. Vidět mě nějaký lidi, budou si myslet, že sem magor. Rychle to proberu. Všechno je na moji adresu. "Tohle je z městského úřadu," mumlám si. "To musím vzít nejdřív. Tohle je....nevím od koho, ale je to z......Oulu? Nikoho tam neznám. Tohle je...ježíš...účet za vodu a plyn. Páni, kolik to je? Voda za...450. To je dobrý a plyn je...850...hmm...No to mám radost. Co je tu dál...Tady je jen moje jméno. Tak se mrknem." Rozdělám obálku a vytáhnu úmrtní oznámení. Ty vole, kdo to zařídil? Asi ta, ehm...jeho holubička...Pokud nějakou měl. "Kdy to je? Abych se mohla ze žalu ožrat...Zítra. V 11 hodin v kostele. A pohřeb první třídy. Páni jáni! Já chci takýýý...teda co to kecám. No tak dál, než začnu brečet. Děda nesnášel slzy, ty blboune. Tady jeee...je...e...co to je? Nějakej přiblblej leták na hubnutí. Pche... " Otevřu tu poštu z měšťáku a čtu. Čtu a čtu až vypísknu radostí. Jo!! Můžu začít ordinovat okamžitě, jakmile mi dorazej ty přístroje a příslušenství...No aspoň někdy jsou úředníci užiteční. Chtěla jsem zaplout konečně k Laurimu, když zakopnu o ten balíček. "PERKELE, TY VOLE!" zanadávám. Kdo to sem dal? Hm...já. Kouknu pro koho to aspoň je. Proooo...mě? Jééj, dáreček. "Tak copak tam je? Kde jsou nůžky?" prolezu celou kuchyň a nic nenajdu. "Lauri, ty seš taky pořádník..." Musím se spokojit s nožem, takže opatrně proříznu provázky a strhám papír. Otevřu krabici a na mě vykouknou různý ty cerepetičky, co potřebuje každej doktor. Ha! První várka! Nechám to tam bejt a jdu k Laurimu. Shodím ze sebe kalhoty a zalezu si k němu. Košili si nechám. I když...u něj je trochu víc teplo. Takže sem si jí sundala a přitiskla se k němu. Lauri si mě objal a spinkal dál. Položila jsem si zase na jeho vypracovaný hrudník hlavu a za chvíli se zase ponořila do země snů.Vzbudíme se oba naráz. Lauri vylítne, kolik že to je hodin a já málem slítnu z postele, takže jsme vzhůru oba. Začneme se smát a oblékat se. Já ustelu a Lauri jde připravit něco k snídani...obědu...ne k večeři, protože je už půl šestý. "To jsme ani nemuseli lízt z postele!" křiknu na něj. "Viď? Taky si myslim..." zasměje se. "Neboj, nacpem se a zase zalezem...A pojď jíst!" Zapluju k němu do kuchyně a sednu si za stůl. Lauri mi za chvilku přinese plný talíř těch nej špaget, který jsem, jak později poznám, kdy jedla. Po jídle si zase zalezem do postele a koukáme na televizi. Dávaj zrovna nějakej soutěžní vědomostní program, tak s Laurim občas hádáme. Vydrží nám to až do konce pořadu, pak dávají nějaký zprávy a pak Kobru 11. Lauri se při úvodním proslovu "Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné..." rozesměje. Chvíli na něj nechápavě koukám, co mu je na tom směšnýho, ale pak se tam objeví Semir a Lauri dostane příšerný záchvat smíchu. Teď mi docvaklo. Vzpomenu si, jak jednou nechtěně vyrazil v mým pokoji dveře. Zavrtím nechápavě hlavou a šťouchnu ho pod žebra, ať už je konečně zticha, ale zapoměla jsem, že je Lauri na těhlech místech megalechtivej. Vypískne a oplatí mi to. Pro změnu zase vypísknu já. "Lauriiii..." zaskučím zpoza něho. Při tý rvačce se na mě překulil a nemilosrdně lechtal. "Pusť mě! Já chci vidět Semirkaaaa...no tak nic." Oznámím zklamaně, protože zazněly tóny Kobry 11. Právě to skončilo. "Vole." řeknu Laurimu do ksichtu a odstrčím ho od sebe. "Zrovna můj oblíbenej díl..." "Ale...mám pro tebe překvápko...Mrkej, číčo." Vstane z postele a přejde k televizi. Vyndá nějaký cd z jeho DVD přehrávače a vítězně mi ho ukáže. Pokrčím rameny a řeknu jen: "A co?" "Tady tohle je kouzelné cd...je na něm dnešní díl Kobry 11." "To jako fakt?" "Jo, to jako fakt." "noo...ale za to budeš něco chtít,co?" Lauriho mám už přečtenýho...Když něco udělá pro mě potěšujícího, tak chce odměnu, třeba se najíst, pusu nebo...sex. Á jé, je to tu...Lauri se nadechuje a... "Nechceš osladit panu zpěvákovi život?" "A nechce pan zpěvák radši ukopat?" řeknu a lehnu si zády k němu. "Tssss..." ozve se za mnou a Lauri si na protest lehne taky zády ke mně. Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy a tak se zvednu a jdu ke dveřím. Otočím se a uvidím, ajk Laurimu taky cukaj koutky. Vyjdu ze dveří a zajdu k němu do koupelny. Kde má jen něco na česání... Hrome, čím se to češe? Nenajdu nic podobnýmu hřebenu nebo kartáče, takže se spokojím jen s prsty. Opláchnu si obličej studenou vodou a vysprchuju se. Po osvěžující studený sprše zase jdu k Laurimu do pokoje a obléknu se. Beze slova jdu dolů. Lauriho slyším až dolů, jak chrápe. Vyjdu ven a zajdu k sobě na zahradu. Posadím se do sítě a zahledím se do nebe...Za chvíli vyjdou první hvězdy. Miluju podvečer, před setměním. Moji relaxaci přehluší křik ze sousední zahrady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama