Ve čtyři ráno mě vzbudí Lauri. "Vstávej za hodinu nám jede vlak." řekne mi chladně a sejde zase dolů. Rychle si sbalim, ustelu a sejdu dolů taky. Lauriho v chatě už nenajdu, takže vyjdu ven. Lauri zamkne a klíč dá k sousedům. Jde přede mnou a nepromluví se mnou ani slovo. Má sluneční brýle, i když nesvítí sluníčko. Já je mám ostatně taky, ale z jinýho důvodu než on. Já je mám zarudlé pláčem, on má určitě opici. Teď už je mu jedno, že tam na nádraží je kupa bláznivejch fanynek a de koupit lístky. Zatímco je kupuje já už přešlapuju na perónu. Objeví se a dá mi lístek. Všimnu si, že schválně koupil jiný lístky, takže budem sedět odděleně. Asi sem mu fakt hodně ublížila, ale já nechtěla. Zase mi vytryskly slzy, ale hned jsem je zahnala mrkáním, přece před ním nebudu řvát jak malý děcko... Nastoupíme do piňdi a každý se vydáme na jinou stranu. Lauri sebevědomě zapadne do jednoho kupé a zamkne se. Já zapadnu do druhýho a po jeho vzoru se taky zamknu. Musí mě nenávidět... zase se rozbrečím a vydrí mi to až do Helsinek. Vystoupím a jdu, aniž bych čekala na Lauriho. Jak on na mě já na něj. "Nechceš počkat? Nemáš klíče pokud vim." křikne na mě zase s nenávistí a vtiskne mi klíče do ruky. Já pokračuju aniž bych se na něj podívala a jdu do dědova domu, Lauri jde vedle. Doma mě čeká překvápko. Zavýsknu a skočím kolem krku dědovi! "Dědo, kdy ses vrátil?" "No, asi před deseti minutama. A kdeste sídlili vy?" kývne ke dveřím a já uvidím Lauriho."Dobrý den, pane Stöpfere." pozdraví Lauri a řekne mi: "Pojď nahoru." Poslušně za ním vyklušu schody. Lauri vejde do svýho pokoje, já za ním a zavře. Vytáhne z kapsy batohu igelitku a řekne mi: "Jdu si jen pro věci." "No tak proč si mě zval nahoru? Mohla jsem klidně zůstat dole!" "Jo, ale děda by si myslel, že...To je jedno, teď mě nech si sbalit věci." Zničeně si sednu na postel a sleduju ho, jak si balí věci. Po tváři mi stékají slzy a máčí jeho tričko... Ani sem si neuvědomila že ho mám. Zvednu se, abych ho svlékla u sebe v pokoji. "Jo..." ozve se Lauri zády ke mně. "To tričko, co máš na sobě, bych chtěl vrátit." Oči se mi zalily slzami. "Jo, jasně, jak chceš." a odběhnu do pokoje, kde ho vztekle svléknu. Vrátím se zpátky a hodím mu ho k nohám. "Tady ho máš." Lauri ho sebere a hodí do batohu. Pak se rozhlídne po pokoji a povzdechne si. Na mě hodí vražedný pohled a odejde. Seběhne schody a ještě ho slyším, jak se loučí s dědou. Kouknu do zrcadla a opláchnu si obličej. Je pořád poznat, že jsem řvala jak malý děcko? Jo, je. Nasadím teda brýle, sejdu schody a chci se vypařit ven. Děda si mě ale odchytí a posadí k sobě na gauč. Chce mi sundat brýle, ale já se bráním, odstrkuju jeho ruce, až děda nakonec ztratí trpělivost a zařve na mě: "Mio! Přestaň se chovat jako spratek!" Jeho hrubý tón mě vyvede z míry, takovej na mě nikdy nebyl, takže rezignuju a nechám si sundat brýle. Děda na mě koukne znaleckým pohledem, a obejme mě. "Mio..." začne chlácholivým hlasem. "Nebudu se tě ptát co se stalo, já se na tebe kouknu a vidím." "Dědo... já nechtěla. Nevím, co mě to popadlo, že sem se nechala ochmatávat a pak i políbit od...něj." "Jo, holčičko, udělala si chybu, sem rád že si to připouštíš." po odmlce zase pokračuje. "A proč mu to nevysvětlíš?" "Pokaždý mě vyhodí.A já se nebudu vnucovat." Pak se zvednu. Vyjdu ven a mířím rovnou na letiště. Srpen sice končí až za dva týdny, ale tady to nemůžu vydržet. Vejdu dovnitř a začnu se vyptávat. Dozvím se, že letadlo rovnou do ČR letí dneska v deset večer. Rovnou si zarezervuju letenku a plazím se domů, k dědovi."Sem zpátky!" křiknu do obýváku, kde sedí děda. Nečekám na odpověď, vyběhnu nahoru do pokoje a popadnu tašku. Začnu do ní házet všechno, je mi jedno, že to bude zmačkaný, hlavně, když budu mít sbaleno. Kouknu jakoby mimochodem z okna a uvidím do Lauriho kuchyně. Sedí tam u stolu a něco píše. Koukne mým směrem a setkáme se pohledem. Zakroutzím hlavou a zase začnu házet oblečení do tašky. Za hodinu dvě mám všechno sbalený a tašku odtáhnu dolů. Děda na mě kouká jak na blázna (i když...proč JAK, že jo?). "Na co to máš?" "Dědo, já...mě to mrzí, ale tady to nevydržím, na měsíc se vrátím domů. Pak zase přijedu neboj..." Děda mě obejme a zašeptá mi do vlasů: "A co kluci? Aki a Eero s Paulim? S těma se nerozloučíš?" Málem sem na ně zapoměla, kouknu na dědu a vytrhnu se mu z náruče. Děda jen kývne a já vylítnu ven. Zkusím to ve zkušebně. Mám štěstí, Aki se tu vyhřívá na sluníčku a chrní. Přijdu k němu a lehnu si vedle. Aki se nadzvedne a koukně na mě. "Co ty tu?" "Přišla se rozloučit. Měsíc mě neuvidíte." "Jakto?" vykoulí na mě oči. "Vracím se zpátky do česka." vzdychnu zničeně."Pak se tu zase objevím." slíbím. Aki mě znenadání obejme. "Budem tu na tebe čekat, Mio. Máme tě rádi." "Máme tě radši než ostatní." ozve se za námi. Uvidím Pauliho a Eera. Ti se ke mě taky hned vrhnou a objímají mě. "Budeš nám chybět." Tohle jsem nečekala. Že by mě měli tak rádi?"Vždyť za měsíc sem tu, kluci. Teď mě pusťte a někdo mi řekněte kolik je." "Za....pět minut pět..." řeknou naráz. "Cože? Jak dlouho se tu objímáme?" kouknu na Akiho. "No přišlas ve čtyry." "COŽE?" "Necožuj...v kolik ti letí letadlo?" "V deset, ale budu tam muset bejt už v osm." Najednou zmlknu, rychle se postavím a spěšně se rozloučím s klukama. Po pěšině totiž přichází Lauri. Zastaví se a já kolem něj projdu. Cvhytne mě za ruku: "Cos tu dělala?" "Loučila se s kluky. Vracím se zpátky. Pustíš mě?" vysmeknu se mu ze sevření a jdu s hlavou hrdě vztyčenou dolů k našemu domu. Vejdu do domu a vyjdu nahoru do pokoje.Pak mě děda zavolá dolů. To je půl osmý. Posadí mě do auta, taxiku s fešným taxikářem, kterej vypadá jako ten z filmu Taxi, taxi a vyrazíme. Při jízdě jsem si všimla, že ten řidič je skoro stejně střelenej jako ten Daniel. Skoro je mi líto vystoupit z toho taxiku, ale "Daniel" mi vyndává zavazadla a nese mi je k odbavování. Projdu pod tím rámem bez zapípání a jdu do odletovky. "Daniel" i děda tam se mnou ochotně čekají na letadlo, když se ozve odletovkou hlas. "Letadlo Helsinki-Praha ruzyň, se chystá k odletu. Cestující nechť se dostaví ke vchodu H-12. Za deset minut odlétáme." "Tak...to je moje. Ahoj dědo a děkuju." Obejmu se s dědou, kývnu na "Daniela" a ten mi dá nějaký papírek do dlaně. "Rozdělat až v letadle." nařídí mi a točí se. Znovu obejmu dědu a zamířím ke vchodu. Předám letušce letenku a nastoupím do letadla. Zaberu si místo u okna, chci mít výhled. Letuška jde kolem a nabízí mi bonbony a jídlo. Objednám si jen minerálku a čekám až vzlétnem. Spánek je ale silnější... Za několik hodin mě budí letuška. "Vstávejte slečno, už jsme v Česku." "Děkuji." řeknu jí a vyzunknu minerálku. Letuška si s úsměvem hodné celebrity odnese láhev a já vystoupím z letadla. Nadechnu se. Známý český vzdoušek. Zvednu mobil a volám mamce. "Mami?" "Mio, co chceš?" "Seš doma? Vrátila sem se z Finska." "Cože? Opovaž se tu ukázat! Mám tu podnájemníka a bydlí v tvém pokoji!" Zavěsím. Na displeji se mi objeví další číslo. Lisa. "Mia." "Mio. Čau, tady Lisa..." okamžitě ji přeruším. "Liso, ty seš moje spása. Můžu u tebe bydlet? Vrátila jsem se z Finska." "Jo jasně, čekám tě." Zavěsím a mávnu na taxi. Zastaví a hodí mi bágly do kufru. Já nasednu dozadu a vzpomenu si na "Daniela". Dal mi přece ten papírek. Úplně sem na něj zapoměla. Rozbalím ho a uvidím číslo a pod ním vzkaz. Zavolej, až budeš doma. Neváhám ani vteřinku a uložila jsem si číslo. Hned volám. Zvoní, a zvoní a..."Daniel, slyšim." Má úplně stejné jméno jako ten herec z Taxi. "Em... tady Mia, ta z toho taxiku s dědou." "Á...Moikka. Už ste v Praze?" "Ano, asi před hodinou jsem přiletěla." "Aha...a kdy se vrátíte?" "Jak víte že se vrátím?" usměju se. "no...tak něco sem zaslechl od vašeho dědy...No ale k věci...Nechtěla byste se někdy sejít? Jen jako kamarádi." Proč jen jako kámoši? Řeknu si v duchu a řeknu: "no měla bych se vrátit asi za měsíc, takže proč ne?" "A máte ICQ nebo Skype nebo mail?" "Všechno..." "A nechtěla byste mi dát své ICQ??" "Mohla bych, tak si pište...225..." Nadiktovala jsem mu své ICQ a pak jsem se rozloučila a zavěsila. Zastavili jsme před Lisiným domem a taxikář po mě chtěl 50,-Kč. Dala sem mu je a vešla nahoru do domu. "Čááááu!" zařval mi někdo u ucha. "Čáááu!" zařvala jsem taky, když tím někdo byla Lisa. "Tak co, Lauri?" Při vyslovení jeho jména značně posmutním. Lauri... "Co...se stalo?" Všechno jí sem řekla. Úplně všechno, od začátku. Jak jsem byla blbá, jak sem ho podvedla....Prostě všechno... O měsíc později. Dneska zase stojím na ruzyňském letišti. Včera jsem byla u matky a vystěhovala si už úplně všechny věci. Poslala jsem je napřed do Finska, k dědovi domů. Chci začít nový život. Chtěla jsem se změnit. Chtěla jsem zapomenout na Lauriho, na Waldiho, zbavit se mámy a jejího přítele. Návštěva se neobešla od nadávek a párkrát padla i facka. Ovšem facky dopadaly na moji tvář. Měla jsem toho plný zuby. Už sem to nevydržela a začala vyhrožovat policií. Nedali se zastrašit. Ani matka ani otčím. Tak jsem je zavolala. Oba teď stojí před soudem a jsou obviněni z prodávání a šíření drog. Máma se změnila od tátovi smrti. Nikdy mě neuhodila. Nikdy. Až včera. Už nemám matku. Teda, ale nedá se to takhle brát, ale prostě...od teď moje matka pro mě není. Kouknu na Lisu, co sedí vedle mě v letadle.Hladí Akiho fotku. Usměju se. Na mě tam čeká akorát Raff a děda. Lauri si nejspíš našel jinou, kluk jako on má holek na každým prstu aspoň pět. Kouknu z okna a uvidím nádherný výhled na Helsinky. Opřu se a zavřu oči. "Za deset minut přistáváme. Prosíme cestující, aby si zapli bezpečnostní pásy. Děkujeme. Teplota je příjemných 18°C a je 15:00 hodin místního času. Děkujeme za využití našich služeb ČSA a přejeme příjemný pobyt." Vystoupíme a nadechneme se. Usmějem se na sebe a začneme se s Lisou tlemit. Jdem pro zavazadla a jdeme pěšky domů. Na rohu naší ulice se rozejdeme já jdu rovně, Lisa doprava. Přejdu Lauriho dům, aniž bych se tam podívala a vejdu k dědovi. Je zamčeno. Nikdy nezamyká. Najdu klíč pod rohožkou. Odemknu a padnu na gauč. Pustím si HIM a dám to na plný kule. Tuhle skupinu jsem si oblíbila... Najednou uslyším zvonek. Jdu otevřít. Nejdřív sem se koukla kukátkem, ale nikoho jsem neviděla. "Kdo je?" "Policie. Otevřete." Leknu se. Policie? Co chtějí? Otevřu.Za dveřmi opravdu stojí dva policisté. Dva kapitáni. Pozvu je dál a odvedu do obýváku. "Dáte si něco?" "Ne děkujeme, jen vám chceme něco oznámit." a koukne na mě ten mladší. "Být vámi, posadím se..." "Ne děkuji postojím, co se stalo?" "Víte, tak k tomu, proč jsme tady. Váš děda...zemřel." Tahle věta se mnou zatočila. Děda. Ne to ne. Skácím se k zemi. Policisté okamžitě přiskočili... Začali mě fackovat, abych se probrala. Po chvíli sem konečně začala procitat do reálu a zašeptala jsem s výbuchem pláče a lítosti: "Co...se...stalo?" "Dopravní nehoda. Vašemu dědovi nedala jedna žena přednost. Na místě byl mrtvý." Po chvilce odmlky se mě ten mladší zeptal: "Nechcete pomoc? Můžeme sem někoho poslat, aby tu s vámi zůstal, nebo jestli tu máte někoho příbuzného..." "Nikoho tu nemám, už nikoho." šeptám jako smyslů zbavená. "Přátelé, nikoho?" snaží se pořád dokola ten mladší. "Možná, jestli bych se nějak dostala k Lise." pokrčím rameny. "No vidíte, pojďte odvezem vás tam. Jen zavoláme." řekne už ten starší a kývne na mladýho. Ten kývne taky a odběhne. Chvilku se s někým baví, pak se vrátí a řekne: "Všechno je vyřízeno, můžeme jet." Vedou mě k autu, zamknou dům a vezou mě směrem k Lise. Přes slzy nevidím na cestu. Jen koutkem oka zahlédnu rozmazaně postavu, stojící u plotu, jak stříhá kytky. Policisté mě posadí do auta a vezou směrem k Akiho domu. Za necelých pět minut jsme tam a jakmile zazvoní, vyběhne Aki a hned mě popadne do náruče. Lisa se rozloučí s policisty a poděkuje jim, jenže to už já neslyším, to mě Aki už odvádí nahoru do obýváku. Koukne na Lisu odmítavým pohledem. Ta pochopí to znamení a vyjde ven. Ve dveřích se na mě ještě podívá povzbuzujícím způsobem a pak popadne bundu. Jakmile zavře dveře, Aki mě znovu obejme a mě tím připomene Lauriho. Rozbrečím se ještě víc. "Pšššš...Mio. To bude v pohodě. Teď už je mu líp, a dává na tebe nahoře pozor, je to teď tvůj anděl strážný....Teď sem s tebou já..." Naslouchám jeho měkký, hlubší a uklidňující hlas. Cítím se před ním jako malý děcko. Tuhle myšlenku řeknu nahlas. "Aki? Nemyslíš si o mě, že se chovám jako malý děcko, že ne...?" "Co tě to napadá, Miíku? Takhle jsem taky vyváděl, když mi umřela babička..." Začne mi vyprávět, jak byl nešťastný, když mu babí umřela, ale to už nevnímám. Přemýšlím a pomalu se mě začíná zmocňovat spánek... Ve snu mě pronásleduje obraz mrtvýho dědy. Jak leží v autě a jeho zkrvavený obličej se na mě dívá těma prázdnýma očima...