Prázdniny snů 10...

2. srpna 2007 v 23:43 | Kattie
. Zkusím zavolat Eerovi, ten se mi zdá nejnormálnější.Seberu svůj mobil a zadám Eerovo číslo z Laurisova mobilu. Stisknu známé zelené tlačítko a čekám. Ozve se první tón a pak uvítací písnička. Začnu se tlemit. Asi nejsem jediná, komu se líbí No Name a jeho Starosta... "Heinonen, slyším." ozve se ve sluchátku. "Čau, Eero! To jsem já, Mia." "Čááááu, co se děje?" očividně má Eero radost, že mu volám. "Neviděls toho mýho Laurina? Se mi někam ztratil." "Jo, tak toho jsem fákt neviděl. Zkus mu zavolat." "Právě proto ti volám zase já. Nechal doma ten svůj mobil a potřebuju to druhý, protože ten druhej mobil tu nemá." "Jo...a který máš číslo?" řeknu mu číslo, který mám zadaný v mobilu pod jménem Lauri a Eero mi zase nadiktuje Lauriho druhý. "Kiitos, Eero." "Není zač, tak mu zavolej. Já jdu nebo mě tu Patrik utluče." "Tak ho pozdravuj a ahoj." zavěsím a zadám Lauriho druhý číslo. A čekám. Nic, nebere to, řeknu si a chci zavěsit, když na poslední chvíli to Lauri zvedne. "Ylönen." "Lauri, kde seš?" řeknu bez představení. "Kdo se ptá?" "Ty zmrdníku."prsknu. "Jo, ahoj, Miíku, já tě nepoznal. Jsem ve zkušebně, proč?" "No jen tak, že sem se ráno vzbudila osamocená...a nikdo vedle mě nebyl." "Ale...já ti to vynahradím. Hele přijď k nám do cihelny, čekám na kluky. A vem Raffa." "Tak jo, za chvíli jsem tam." zavěsím a křiknu na Raffa: "Pojď, jdem otravovat našeho slavnýho zanedbanýho chlapečka.Přines vodítko!" Poslední povel jsem Raffovi řeklá úplně zbytečně, páč vodítko měl už v tlamě. Uvodítkovala jsem ho za obojek a nasadila košík. Poslední dobou fízlíci kontrolujou pejskaře. Raff je tak natěšenej, že zatáhne za vodítko a já málem reju hubou v zemi. Za patnáct minut přerušovaného běhu, kdy Raff musel očurat každej roh, jsme se konečně dostali k cihelně. Zaposlouchám se a slyším....úplný ticho. To nezkouší? Odepnu Raffa z vodítka a Raff peláší k jedněm z vratům. Jdu k nim blíž a uslyším hlas Eera. "Ty wole, si myslíš, že to vyjde?" "Co já vim." zamumlá někdo, typovala bych to na Pauliho. Vlezu tam a pozdravím. "Čáu!" zajásá Eero nehranou radostí a Pauli se přidá mumlavým čau a odejde. "Co je?" zeptám se šeptem Eera. "Rozešla se s ním Heidi a on je z toho na prášky." mávne rukou a odejde do zadní části budovy. "Počkej!" křiknu ještě na něj. "Kde je Lauri?" Posunkem mi ukáže, že je vedle. Jdu tam a uvidím Lauriho, jak tojí zády ke mě, čelem k oknu a rozespěvuje se. Přikradnu se k němu a skočím na něj. Lauri vydá nějaký neidentifikovatelný zvuk připomínající Káju Gotta, jak pokaždé vytahuje ty tóny a někdo mu šlápne na nohu. "Ty wole, já se lek." řekne a obejme mě. "Ahój." šeptne mi do vlasů. "Ahoj." Lauri mě pozdraví ještě jednou, pak polibkem a za námi se ozve Eero. "No, vy dva, nechte toho miliskování a nech Lauriho zkoušet." Eero se při těhlech slovech tvářil jako spokojený čtyřicetiletý otec. Vykročí směrem k nám a mě odtáhne na židli za Akiho bubnama. Si tam teda sednu a Akis na mě jen mrkne. Lauri koukne na chlapa u vchodovejch dveří a ten jen kývne. Lauri mávne rukou, dojde k mikrofonu a vydechne první slova písničky. Girl- you lived your life like a Sleeping swan Your time has come To go deeper Girl- the final journey has Just begun Your destiny Chose the reaper Najednou ten chlap vkročil k Laurimu a mikrofon mu vypnul. "Lauri, ten tvůj zpěv..." Lauri ho nenechal dokončit myšlenku. "Sem říkal, že sem nastydlej." "Jo já vím...skus to znovu." Lauri se namíchnutě postavil zase k mikrofonu a začal znova. Jeho zpěv byl víc než skvělý, nechápu co proti němu měl ten muž.Zase se postavil, ale za Pauliho. Teprve teď jsem si všimla, že je Pauli bledý jako stěna, má nepřítomný výraz a má skleněný pohled. Koukal do blba (nebo na blba? Naproti seděl Aki...) a pak stočil pohled na mě. Jakmile se naše oči střetli, kouknul se na kytaru a po tváři mu stékali slzy. Ani sem si nevšimla, že písnička skončila a tudíž je i po náhravání, ponevadž je No Fear poslední písnička z alba. Lauri se ke mě přitočil a políbil mě za ucho. Pauli se na nás zrovna podíval... Je mi ho líto... Pak si vzpomenu, jak jsem musela shánět Lauriho číslo. "Ty, Lauri?" řeknu mu venku, když se jdeme pokochat přírodou podél Baltu. "Ano?" odpoví mi otázkou a vezme mě za ruku. Zastavíme se a já mám výhled na Balt a na zapadající slunce. Nechci aby o tohle přišel i Lauri, takže ho natočím a řeknu: "Až pak. Koukni na tohle." zůstanu fascinovaně stát opřená o Lauriho. Ten mě drží kolem pasu. "Nádhera, viď?" "Přesně." Zůstáváme až do setmění, Raff tam, lítá kolem nás. Prostě idylka. "Co jsi chtěla?" vzpomene si Lauri. "No, jen...Jak to žes mi nedal to druhý číslo?" "Jo, tohle...Měl jsem ho krátce a protože ho mám jako pracovní, tak jsem ti ho nedal. Chápeš?" "Jo, aha...Nepůjdem domů?" otřásla sem se zimou. "Začíná mi být zima." Lauri mě vezme kolem ramen a vede mě zpátky domů. Projdem lesem a vynoříme se na konci naší ulice. Před sousedčinou brankou stojí nějaká postava. Když se blížíme k ní, poznám v ní Lottu. Lauri si ji asi ani nevšimne a pokračuje dál. Projdem kolem ní a všimnu si, že má v rukou ten článek, který vyšel o mě a Laurim. Teprve teď si na něj vzpomenu. Lauri odemkne dům a zaplujem do obýváku. Dávaj nějaký horor a Lauri ho prostě MUSÍ vidět, jak mi řekl. "Miíku já ten horor prostě musím vidět. Jdeš koukat se mnou?" "Oki, ale pamatuj, já se při hororech bojím." Lauri ke mě vztáhne ruce a s odzbrojujícím úsměvem řekne: "Pojď." Rezignuju a sednu si vedle něho. Lauri si mě však přitáhne blíž, obejme mě a políbí. "To kdyby ses moc bála." řekne mi zase s úsměvem a teď už je zažranej do hororu. Opřu si hlavu o jeho rameno a přemýšlím o všelijakých věcech. O tátovi, mamce, o tom jejím novým amantovi, o Laurim, o médiích, o dědovi. Z mého přemýšlení mě vytrhne telefon. Lauri se lekne a zařve až si myslím že se pos*al. Telefon jen jednou zazvonil a bylo ticho. Zase jsem se položila k Laurimu. Páni, řeknu si. Ten se teda vylekal. Srdce mu buší jak šílený. Zaostřím na obrazovku. Uvědomím si, že tenhle horor znám. Kruh. Zrovna tam je ta herečka Naomi v tý studni s tou malou utopenou holkou Samarou. Tenhle horor se mi moc nelíbí, zvlášť když je ve finštině. Mě se nelíbí ani v češtině ani originále...Zavřu oči a poslouchám zvuky z televize a Lauriho pravidelný dech a tlukot srdce. Je to tak uklidňující že se pomalu ponořuju do světa snů. Najednou někdo zazvoní. Stojí za dveřmi. Lauri se na mě podívá a jde otevřít. Slyším otevřít dveře a jak Lauri pozdraví. Chvíli tam mluví a já se zakoukám na televizi. Sice mě tenhle horo nebere, jak už jsem řekla, ale najednou mě něco zaujalo. Koukám a koukám, až uslyším ránu, jako by něco spadlo na koberec. Leknu se a převrátím stolek. Nebylo to z televize ale ode dveří. "Lauri?" zašeptám, protože mě zradil hlas. Nic. "Lauri!" křiknu už svým normálním hlasem. Nic. Úplný ticho. S námahou se zvednu, ale pokoří mě bolavá noha. Kouknu na ni a zjistím, že ji mám celou od krve. Kouknu užasle na stolek. No jasně je skleněnej a jak jsem o něj zakopla, rozbil se a pořezal mě. "Lauri?" zkusím to znovu. Zase zkusím vstát. Jakmile dopadnu na nohu, ozve se ošklivý křupnutí a vím, že je zlomená. Seberu desky, ve kterých má Lauri papíry, vysypu je a roztrhnu ty desky. Přiložím je na místo, kde to bolí nevíc a vezmu deku. Ovážu si nohu a vstanu. Už je to lepší. Musím se ale přidržovat různého nábytku, jinak bych byla dole. Nějak se záhadným způsobem dostanu do předsíně a první co uvidím jsou otevřené dveře a postava, která se sklání k zemi. "Hej, kde je..." nedokončím větu. Postava, jakmile mě uvidí, uteče. Cítím tu pach krve. To bude ta moje noha, uklidňuju se. Nad čím se to vlastně skláněl? Řeknu si a dobelhám se ke dveřím, zavřu je a otočím se, abych zjistila, nad čím se to ta postava skláněla. Tak se teda otočím a zařvu: "LAURI!" "Co je? Miio, Mio..." někdo mi dává políčky z obou stran. Otevřu oči. Lauri se na mě kouká starostlivě těma zelenejma očima. "Mio, už je to dobrý, byl to jen zlý sen." Pak koukne na obrazovku. Znova tam vylézá ta Samara z obrazovky. "Neměl sem tě nutit, koukat se na to. Pojď jdem do postele." Lauri mě odnese v náruči do jeho ložnice a položí se vedle mě. "Mohl ses jít koukat." řeknu mu provinile. "Teď o to kvůli mě přijdeš." "TY," zdůrazní to slovíčko ty. "Ty jsi pro mě mnohem důležitější, než nějakej horor, kterej sem viděl asi stokrát." Lauri se ke mně přitulil. Aspoň že to byl jen sen. V jeho náruči se cítím v bezpečí a v klidu usínám... Probudím se asi ve dvě ráno. Není to u mě normální, ale Raff mě tahá za rukáv, ať s ním jdu ven. S povzdechem vstanu a je mi jedno jestli vzbudím Lauriho. Sejdu s Raffem schody a pustím ho ven. Čekám než "bude" a opřená o dveře ho pozoruju, jak lítá od stromu ke stromu. Je docela teplo, takže si jdu sednout na zahradu na houpačku. Sedím tam jen tak, v Lauriho tričku, které je už značně na rameně proděravělé a hladím Raffa, který mi tam slintí na nohu. Pozoruju noční oblohu, hvězdy i Měsíc jsou teď kráásně vidět, a já vždycky milovala noc. Jsem noční živočich. Možná je to tím, že sem se narodila ve dvě ráno. Jen tak přemýšlím o životě a o tom že za týden končí srpen a já budu muset zpátky do česka, aspoň na dva týdny. Nevim, jak to bez Lauriho vydržím. Sice 6. září budou představovat novou desku, ale už jsem se mu omluvila, že u toho bejt nemůžu. Musím domů.Zase se zadívám na hvězdy. Musím domů, pro zbytek věcí, přestěhuju se sem natrvalo. Daleko od toho alkoholika a mámy, která s alkoholem taky začíná...A taky musím pro Lisu. Aki je prej podle Eera bez ní jako tělo bez duše. Ani nechci myslet na to, kolikrát si jeho jméno řekla před spaním Lisa. Začíná mi být zima, takže popoženu Raffa do domu a jdu zpátky k Laurimu. Ten naštěstí spí. Lehnu si vedle a Lauri najednou promluví: "kdepaks byla?" "Venku s Raffem." řeknu mu a otočím se. Lauri mě obejme zezadu a zašeptá:"Celý dvě a půl hodiny, jo?" "Cože?" kouknu na rozsvícené hodinky na Lauriho ruce a s úžasem zjistím že bude půl čtvrtý."Taky jsem tam ležela na houpačce a přemýšlela." "O čem?" Povzdechnu si. "O všem možným..." Lauri se nadzvedne a otočí mě k sobě. Ještě rozvítí malou lampičku, takže to vypadá, že máme kolem sebe asi dvě nebo tři svíčky. Koukne na mě a pohladí po tváři. "Mio, poslední dobou se mi zdá, že jsi nějaká jiná. Taková..." nenalézá ty správná slova. "Taková jaká?" zeptám se ho. "Taková...smutná." znovu mě pohladí. "Co se děje? Je to kvůli tomu, že na tebe nemám skoro čas, nebo kvůli mediím, že nás pronásledujou na každým kroku? Poslední dobou vůbec nejíš... Hrozně ses změnila...Co se stalo?" "Nic. Jen mě prostě přepadávají deprese, z ničeho nic, nemám chuť k jídlu, ani chuť sportovat, nemám prostě chuť...Nic se neděje." ujišťuju ho, sic marně. Lauri se říct nedá a nedá. "Mio, byl bych rád, kdybys mi řekla pravdu." řekne mi otcovsky. "Tohle není celá pravda." Nadechnu se, připravena mu všechno vyklopit. Celou pravdu. "Tak jo, řeknu ti to. Táta bude mít pozítří výročí úmrtí a dneska měl mít narozeniny. Je mi líto, že se nedožil svých 45. narozenin, ale bude mít 3. výročí úmrtí. Proto mě přepadávaj deprese a často na něj myslím. Narozdíl od matky. Ta, od té doby co má toho svýho a začala s pitím, o něm mluví jako o hajzlovi. Stačí? Nepotřebuju soucit, ten mi každej vyznával, jen co se dozvěděl, že mám tátu po smrti a matka z toho jenom chlastá alkohol." Lauri se zřejmě touto odpovědí uspokojil, protože mě políbil a řekl. "Nebudu ti vyjadřovat soucit, když si ho nepřeješ. Jen ti chci říct, že musíš dobře vědět, že táta je tu pořád s tebou..." a ukáže mi na místo, kde je srdce. "Je s tebou...tady." Kouknu na něj se slzama v očích a Lauri mě obejme. To už nevydržím a slzám se poručit nedá, stejně jako větru a děšti. Derou se zpoza zavřených očí a pomalu dopadávají na Lauriho rameno a z ramena stékají na záda. Jemně mi dýchá na krk, jako kdybych měla každou chvilku roztát. A jemně, ale opravdu jemně a něžně mě hladí po vlasech a utěšuje mě svým měkkým uklidňujícím hlasem. "Jen se vybreč..." řekne mi po chvilce a nemusí mi to říkat dvakrát. Takhle mě tam objímá ještě asi hodinu, pak vysílená pláčem usnu. Lauri mě položí opatrně do peřin, zachumlá mě a povzdechne si. "Budu tu jen pro tebe..." zašeptá, ale to už neslyším, tvrdě jsem usnula a o světě nevím. Lauri se vzbudí dřív než Mia. Chvíli kouká do blba pak se k ní natočí. Utře jí poslední slzy, kterými smáčela jeho rameno, záda a její tvář. Je mu jí líto, ale pomoct jí nesmí. Ne že by nechtěl, ona nechce. Vstane a oblékne si jen kraťasy. Chce vyjít ze dveří své ložnice, pustit psa, který patří jí a jejímu dědovi, když zaznamená pohyb v posteli. Otočí se a uvidí ji rozespalou. Zívne si a vstane. Lauri se k ní přitočí a políbí ji. Bude se muset snažit, aby jí nepřipoměl dnešní brzké ráno. "Miíku...Nepojedem dneska někam pryč? Někam daleko?" obejme mě při snídani zezadu. "A jak pojedem?" otočím se k němu. "Buď vyrazíme na kolách nebo můžem vlakem." pohladí mě po vlasech. "Vezmem vlak ne? Kam to bude?" "Kamkoliv, kam si budeš přát..." šeptne a ruce sklouznou níž. "Oki, co takhle jezero?" "Který?" zašeptá roztouženě a já mám příležitost nafetovat jeho vůni. "Ehm... ehm.... třebas... Langelmävesi?" "Tak jo tam je krásná příroda...Pojď udělat něco na cestu k jídlu, já nám jdu zatím zabalit batohy, jo?" Lauri si mě přitáhne a políbí. Co zase na mě chystá? Usměju se v duchu...Ty jeho oči dneska září víc než kdy jindy... Přimotám se k lednici a vytáhnu chleba, máslo, nějakej salám a salát. Chleba namažu a udělám něco jako sendvič. To zabalím do ubrousku a sváča je hotová. Ještě musím někde vyhrábnout nějaký lahve. Konečně najdu dvou litrový a naleju do nich obyčejnou vodu. Vyběhnu nahoru do patra a chci jít pro batohy. S Laurim se srazím ve dveřích jeho ložnice a s úsměvem mi podává můj batoh. Vezmu si ho a vložím do něj svačinu a pití. Lauri si pití a sváču vzal sám. Ale jedno nechápu. "Lauri?Proč s sebou táhneš tenhle maxi batoh a spacáky? To tam budem přenocovávat?" "Si piš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama